Kronika
Vánoční výprava (14. – 16. 12. 2012)
V 16:10 jsme se sešli na nádraží českých drah a cca 2 hodiny jsme jeli vlakem, potom vystoupili. Skauti šli pěšky a vlčata jela na chatu autobusem. Jít pěšky by zas tak nevadilo nebýt toho, že Bodie hledal mizerně značenou (místy až neznačenou) cestu a zašli jsme si asi 1 kilometr (mě to přišlo jako 3).
Po dlouhé cestě jsme tedy došli na chatu. Když jsme vešli do vrat, překvapila nás obrovská vila. Už sem si myslel, že tam přespíme, ale nakonec jsme šli výš na kopec a tam byla taky celkem dost velká chatka. Když jsme tam vešli, už na nás čekal Meloun a Marbuel. Vlčata byla zalezlá neznámo kde, tak jsme si mysleli, že zatím nedorazila a tak jsme si vybrali pokoje, uložili batohy a šli hrát ping pong. Najednou jsme uslyšeli veliký řev a hned jsme pochopili, že tu vlčata už jsou. Když jsme se všichni sešli, tak se vyhlásila večeře a všichni si měli sníst to, co měli na večeři. Potom jsme šli spát.
Druhý den byl budíček cca 7:30 a rozcvička v té zimě a sněhu (naštěstí jsme do něj neskákali). Po rozcvičce následovala snídaně s všelijakým sladkým pečivem. Skauti po snídani, přípravě salátu, vánočních zvycích a obědě šli na výpravu se podívat do lesa na skalní úkryty poustevníka, který v nich žil 17 let. Po cestě jsme se koulovali, pak jsme přišli k letnímu divadlu a tam čekal Lišák, který nám řekl, že jestli se chceme něco o sobě dozvědět, tak máme jít k lampě a říct koho si vážíme a proč.
Vrátili jsme se do chaty celí promáčení, začali jsme zas hrát pinec a po 3 hodinách jsme šli na večeři, kterou jsme si předem udělali (bramborový salát). Každý k tomu dostal řízek a mohli jsme si dát i nášup. Pak jsme si dali dárky a cukroví. Po večeři jsme šli nahoru a pouštěli jsme si videa z táborů a fotky z akcí. Pak jsme další den jeli domu v pohodě jsme dojeli a byla to výborná výprava.
Fotky naleznete ve fotogalerii.
Sepsal David, 30.OVS
Výprava do Mladějova (19. – 21. 10. 2012)
Sešli jsem se v pátek 19. 10. v 15:30 na nádraží ČD. Vlakem jsem jeli asi 3 hodiny do Pardubic a pak jsme několikrát přestupovali. Do Mladějova jsme dojeli až za tmy a všichni jsme se s radostí pustili do večeře. Mezitím jsme si vyslechli krátký výklad Vitamína, ve kterém jsme se dozvěděli, kde se vlastně nacházíme a co budeme další den dělat. Ráno měli všichni rozcvičku, ale já s Čučou a Marbuelem jsme šli nakoupit jídlo na nedělní snídani, a taky oběd. Po snídani nás Vitamin provedl muzeem a pak jsme jeli vláčkem na kopec. Dojeli jsme až na konec k bývalému dolu. Začali jsme uklízet starou budovu a asi okolo čtvrté hodiny jsme opět nasedli do vlaku celí unavení a zničení, ale zato plní nadšení, jak se nám to povedlo. Cestou jsme ještě zvládli naložit dva vagóny starých pražců, které se válely u kolejí. Večer jsme se posilnili výborným gulášem a pak živě diskutovali o deseti bodech skautského zákona. Další den jsme se zabalili, zahráli si frisbee a jeli domů. Celá akce se vyvedla.
Fotky naleznete ve fotogalerii.
Sepsal Citrón
Válka o Cintru (27. - 30. 9. 2012)
Dopoledne jsme se sešli na autobusovém nádraží. Pak se nacpali do busu a odjeli. Na cestě jsme potkali kolonu a chytili zpoždění. Vystoupili jsme a došli na místo. Tam nám roveři řekli že Marbuel odjíždí z Liberce. Takže jsme vyplnili test na pravidla a získali 10 zlaťáků (jeden Citron snědl). Druhý den ráno byl výcvik a nástup. Pak se šlo do terénu. Na boj to bylo sice vyrovnané, ale na questbody, peníze a budovy jsme vedli. V sobotu jsme měli i vojenskou převahu. V neděli na závěrečku +2 životy, standardu navíc a vítězství v případě remízy. Bitvu jsme jasně vyhráli! Potom jsme odjeli vlakem domů.
Fotky naleznete ve fotogalerii.
Sepsal Slávek
Výprava za odměnu – Ferrata Jeptiška
(24. 6. 2012)
Dne 24. 6. 2012 jsme se sešli na parkovišti, na Fügnerce, u kruháče. Měli jsme k dispozici dvě auta (jedno auto bylo Marbuelovo a to druhý bylo Melounkovýho táty). Jeli jsme autama přes Hrádek nad Nisou po rychlostní silnici až k Jablonnému v Podještědí, kde jsme zabočili a jeli jsme vesnickou místy nebezpečnou silnicí (nebezpečnou je myšleno tím, že jsme cestou do cíle potkali 2 psy a oba dva si pyšně pochodovali přímo proti nám, čili šli v protisměru). Dorazili jsme na parkoviště, kde silnice končila, tam jsme se připravili na cestu. Do baťohu jsme si dali věci na horolezení a vyšli jsme po polní cestě, která ústila do lesa. Šli jsme lesní cestou, cestou jsme potkali hraniční přechod (Krkavčí skály), až jsme dorazili do cíle a byli jsme pod ferratou Jeptiškou. Od parkoviště k Jeptišce se šlo asi tak 2 kilometry. Pod Jeptiškou jsme se oblékli do horolezeckého vybavení a připravili jsme se na lezení. Ještě u Jeptišky nám bylo řečeno krátká instruktáž. Začali jsme lézt na krátký žebřík, na který jsme museli dát taktéž karabiny, stejně pak jako na ocelové lano, které nás doprovázelo celou bezpečnou trasou po skalách. Lezli jsme, přecvakávali karabiny, až to bylo slyšet míle daleko. Takto jsme lezli po skalách nahoru a dolů, občas i po rovině, ale to bylo natolik bezpečné, že na rovině už nebyl provaz, ale široká plochá skála, která mířila k dalšímu provazu. A museli jsme zase lézt nahoru, když před námi byl vidět ještě víc nahoru přikovaný provaz ke skále, ale tenhle úsek byl o něco málo těžší, než ty ostatní úseky. Vedl podél skály, ale byl vidět pěkný výhled. Provaz vedl znova nahoru, úsek byl úzký mezi skalami. Vylezli jsme na vyvýšené místo, které bylo určeno k odpočinku. Odpočinuli jsme si a šli jsme kousek k provazu, který směřoval šikmo podél skály nahoru. Vylezli jsme kousek nahoru na další pláň. Od pláně jsme šli k dřevěno-lanovému žebříku nad propastí, který směřoval k dalšímu provazu, který vedl nahoru. Tímto způsobem jsme dorazili ke konečné fázi, ale ještě před tím, byla jedna překážka a to o něco záživnější, než ten dřevěno-lanový žebřík. Byl to jen provazový můstek z ocelových lan, který visel nad cestou, ale byl to spíš konečný poslední úsek, který dopadl dobře, tak jako celá úseková trasa. Nakonec jsme došli na vyhlídku Jeptiška, kde bylo docela malinko silnější foukavé klima, ale jinak dobrá vyhlídka. Na vyhlídce byla možnost se slaňovat dolů na cestu a klidně víckrát, nebylo to povinné. Čas nás tlačil a tak jsme šli pomalu lesní cestou dolů pod Jeptišku a odtud na hraniční přechod Krkavčí skály, kde jsme si dali pauzu na pití a svačinu. Odtud jsme šli k autům a jeli jsme všichni spokojeni domů.
Fotky naleznete ve fotogalerii.
Sepsal Rebel
Hra o Trůny (2. – 5. 2. 2012)
Čtvrtek: sraz 2. 2. 2012 v 17:50 na Tržním náměstí, v cca 18:20 odjezd. Vstoupili jsme na České chalupě, odtud jsme šli na Maliník. Tam jsme si dali sváču a šli dál. Po cestě jsme potkali Čajíčka (v autě), který nabral nemohoucí. Po cestě jsme si povídali.
Pátek: Vstávali jsme v 9:00 (bez rozcvičky), po snídani jsme šli ven a stavěli bunkr – iglů, kam se vešlo pět lidí. Pak jsme šli hrát stolní hry do chaty. Po obědě jsme si zahráli BANG a potom šli ven nosit dřevo. Odpoledne jsme měli volno byli v chatě. Večer jsme vyráběli vlajku, a to každá skupina svoji.
Sobota: Vstávali jsme v 9:00 (opět bez rozcvičky). Dopoledne měla první skupina bojový úkol, a to dojít do bodu „A“ a zakreslit půdorys, tam ležícího objektu. Další část byla na běžkách. Odpoledne jsme závodili jako psí spřežení, s hokejkou a pukem projížděli slalom a také jeli slalom na bobech. Večer jsme měli zajímavou hru venku. Hra měla následující postup: vykopala se jáma 1 m hluboká, do ní se dala plastová bedna se svíčkami a po jejich zapálení jsme se ze vzdálenosti 7 m snažili sněhovými koulemi svíčky zhasnout.
Neděle: Vstávali jsme v 8:00 (bez rozcvičky). Po snídani bylo balení a vykládání dřeva z náklaďáku a rovnání dřeva do dřevníku. Cesta zpět pěšky po modré kolem Královky a přes Českou chalupu do Lidových sadů na konečnou tramvaje, kam jsme dorazili chvíli před 14. hodinou.
Celý víkend mrzlo a bylo jasno. Fotky naleznete ve fotogalerii.
Sepsal Dundee
Vánoční výprava (16. - 18. 12. 2011)
Dne 16. 12. v 17:35 jsme se sešli na nádraží ČD i s vlčaty. Vlakem jsme jeli do Turnova a odtamtud do Rovenska pod Troskami. Poté jsme šli asi 5,5 km pěšky do Tatobit, kam jsme dorazili asi ve 20:30. Byl to správný čas na večeře od maminek a šli jsme spát.
Ráno jsme vstávali až v 7:45 (díky Třeboňovi, který uklidnil vlčata) a následovala krátká rozcvička. Snídaně byla výborná a asi o hodinu později jsme se vydali na výlet směr Kozákov, kde jsme hráli vystrkovačku a koulovačku, pak následoval krátký oběd. Po obědě jsme se vydali zpět domů do chaty. Cestou jsem potkali vlčata a vraceli jsme se společně. Na chatě jsme dělali vánoční zvyky: zpívali jsme koledy, pouštěli jsme lodičky, vylejvali vosk a rozkrajovali jsme jablko. Následovala večeře, každý dostal bramborový salát a řízek. Před rozdáváním dárků jsme si pustili video Piráti z Blatného rybníka. Myslím, že byli všichni hodní, protože každý dostal alespoň jeden dárek. Dokonce i zvířátka, kterým jsme dali starý chléb a jablka.
V neděli jsme si sbalili, uklidili chatu a už v 11:25 jsme se opět potkali se svými rodiči. Byla to pěkná výprava.
Fotky naleznete ve fotogalerii.
Sepsal Citron
Meandry (4. – 6. 6. 2010)
Zase po roce se oddíly vypravily do Mimoně bojovat ve štafetovém závodě o čest. Loňské druhé místo ve skautech a dvojicích bylo obhájeno jen z polovic… ale od začátku. V pátek k večeru se v Hradčanech začali účastníci sjíždět. Posádka Bodieho a spol se nechala přivézt autem, jednatřicítka přivalila vlakem s doprovodem auta. Rozbili jsme tábor, ubytovali se, a večer se vypravili na letiště. Horokolaři si projeli trať, aby si při závodě byli jisti. Čtyřvokej si na vypůjčeném kole přivodil defekt, respektive dvojité prasknutí duše. Skoro jsme se mu nesmáli ;-)
Následující ráno nás probudilo sluníčko, a tak jsme se mohli pohodlně připravit k závodu. Po krátkém nástupu se již všichni závodníci rozutekli na svá stanoviště. První z Flotilové výpravy vyrážel z Mimoně Question s Blábolem následováni Zipem a Tatankou. Cestou se jim pletli pomalejší lodě, které s přehledem předjížděli. Bohužel v okamžiku kdy se střetli obě lodě s mimoňskou „A“ posádkou se Questionovi loď vymkla kontrole a kontrolovaně se potopila. Mimoňáci i Zip je tedy mohli předjet. V cíli C2 již čekali běžci, kteří stahovali ztrátu kanoistů. Kšanda, celkově nejrychlejší běžec, to s přehledem všem natřel a předával na horokolo výbornou pozici. Mezitím startovali z Mimoně i Pískalák s Melounkem, Týtý s Rosomákem a posádka Mrožů vedená Plácíčkem. Kdo dokončil svoji disciplínu, došel na letiště podporovat jezdce k mohutnému finishi. Zatímco skauti dokončili závod, nastoupili ještě Zip s Týtým do kategorie dvojic. Na letišti utrpěla posádka mrožů vlastním sebevražedným útokem od Čajíčka, který nedobrzdil před Adélou. Po závodě se většina záodníků odebrala k pláži, kde osvěžili svá těla po celodení námaze ve vedru. Nástup po šesté hodině oficiálně končil akci, a všichni horlivě čekali na své výsledky. Posádky skautů skončily těsně za bednou, čtvrtí, pátí a jedenáctí. Roveři v mohutné konkurenci děvčat obsadili třetí místo od konce (tedy první v kategorii). Mroží veteráni skončili čtvrtí, a dvojici Zip-Týtý uteklo prvenství o dvě minuty. Obhájili tedy druhé místo z loňska.
Po nástupu již většinu osazenstva ovládl hlad, a tak jsme roztopili oheň, a začali opékat buřty. zábava již probíhala v podstatě nekontrolovaně a podle vůle. Většina skautů tak trávila večer u ohně a bavila se. Za snahu byly posádky 31.OVS oceněny rychlými špunty. Večerka po zaslouženém výkonu byla podle libovůle každého účastníka. Nedělní ráno začalo snídaní vánočkou a kakaem a za dohledu sluníčka balením. Po sbalení se všichni jen sebrali a přes Hradčanský rybník vyrazili směr nádraží. Cesta rozpálená sluníčkem trvala kolem hodiny, a pořádně všechny vyčerpala. Ve vlaku jsme si odpočali, a v pohodě dorazili domů k rodičům. Příští rok již všem ukážem, ž natrénujem a vyhrajeme.
Fotky naleznete ve fotogalerii.
Sepsal Zip
Jarní plavba (14. – 16. 5. 2010)
Oproti původnímu plánu se nás sešlo o 2 méně, to jest 12. Počasí jistě s počtem udělalo své, ale o to byla akce příjemnější. Operativní změna plánu nás zavála do Mimoně, kde jsme přečkali první deštivou noc ve skautském domě. Večer jsme vyzkoušeli nějaké místní deskové hry, a usnuli spokojeným spánkem.
Další ráno naštěstí již nepršelo a tak jsme na rozcvičce vítali sluníčko speciálním pozdravem, bohužel nevykouklo. Hodinu na to jsme již nakládali lodě a vyráželi směr Boreček. Vody bylo dostatek, takže to chvílemi i teklo, jen ta zima nebyla nejpříjemnější. Trasu Mimoňského pádla jsme pokořili, a na Borečku rozdělali oheň a dali si ňam oběd. Labužníci vyzkoušeli i extra pálivou cibulku. Po krátkém rozehřátí jsme vypluli dále. Složení posádek bylo stejné, a bylo s podivem, že se ještě některé lodě nekoupaly. Největší šance měli Jára s Kšandou a Ondra s Maxem. Cesta zarostlým korytem, nebo spíše meandry, a vrbičkami dávala mnoho šancí k otočení, avšak naši bystří kormidelníci si hrdě klestili cestu bez koupání. Přelezli jsme i pár stromů, které nebylo možno podplout, a než jsme dorazili k místu, kde běžci brodí Ploučnici, řeka si vybrala svoji oběť. Jedno krvelačné roští napomohlo Ondrovi k polovičnímu eskymákovi. Šroub, který jistil vše z bezpečné vzdálenosti mohl pouze přihlížet nelítostnému boji o holé přežití. Nakonec však osádka lodi podlehla, a nedobrovolně se vykoupala. Bohužel vykoupali i své chatrně zabalené věci a loďák se stany. Na to jsme ale přišli až v cíli Smile. Naši otužilci tedy pokračovali v plavbě dále. Počasí nás šetřilo, alespoň trochu. Zatím nepršelo, jen trochu foukalo. Mírný vánek občas nabíral rychlost uragánu, a oblečení sem tam profouklo. Odpolední plavba se zdála nekonečná, meandry se kroutily zleva doprava, tam a zase zpět. Byl již skoro čas svačiny, když jsme míjeli trampskou osadu „Severská dvojka“ a na břehu na nás mávala značka zákaz kotvení. Pluli jsme tedy dále vstříc počasí nevlídnému. Doufali jsme, že čaj o páté bude již v cíli, a skoro se podařilo. Pět minut po páté první loď spatřila propust Brenského mlýna. To nás zahřálo na duši, a šťastni jsme přistáli a vytáhli lodě na břeh. Zde již byla jiná parta vodáků, kteří se choulili u ohně. My jsme si vlastní flek našli opodál a rozbili tábor. Zde jsme právě zjistili, že staré loďáky nejsou stopercentně vlhkotěsné. Dva ze stanů měly krapet vlhko. Během stavby však stihly trochu vyschnout, a mohli jsme se těšit na večeři. Buřtguláš stylem „co dům dal“ všem moc chutnal. Dokonce i třetí kolo nášupu bylo vyhlášeno… ten si však daly jen rybičky. O ohýnku jsme v poklidu večeřeli, vařili snídani, diskutovali, a někteří i sušili mokré spodky svršky a podobné cáry oblečení. Třešňák se rozhodl grilovat svoji čepici. Redakci se však nepodařilo zjistit její osud.
Ráno moudřejší večera, a tak jsem vstávali až před osmou hodinou. Kšanda vařil dobrovolně čaj,a ostatní běželi zdravit slunce na druhou stranu řeky. Tentokrát na nás již vykouklo, a hned bylo lépe. Rosomák zatím upekl výborný čaj, a tak jsme v lodním bufetu posnídali tuňákovou pastu alá Šéfka. Po snídani jsme zabalili, cvíli zkoušeli vysušit stany, ale toto marné zápolení jsme brzo odložili. Okolo desáté si dobrovolníci vyzkoušeli propust u mlýna. Šroub všem ukázal jak se to má jet, následovali Zip se Šefkou, Kšanda s Járou a nakonec ještě Šroub s Rosomákem. Ostatní si vklidu přinesli lodě pod propust a naložili. Vyplutí přes silnou proudnici nebylo jednoduché a mnohými posádkami to zacloumalo dostatečně. Naštěstí se nikdo nevyklopil a mohla pokračovat další část plavby meandry ploučnice. Počasí bylo příjemnější, bylo tepleji, občas i slunko vysvitlo, a tak se jelo dobře. Místy to vypadalo, že jsou mezi námi otužilci, kteří se chtějí koupat. Na poslední chvíli si to ale vždy rozmysleli, a polovičního eskymáka nedokončili. Celým dopolednem i odpolednem se nesla hra „zavez svého kamaráda do roští“ a tak plavba příjemně utíkala. Voda tekla rychle, občas i rychleji, a tak jsme na prvních rádobyvlnkách vyhlásili oběd. Sluníčko na nás koukalo a tak jsme pokračovali dále do České Lípy. Peřejky nás nesly rychle, a nikoho nevykoupali, a už se před námi objevil Českolipský komín. Ještě pár zatáček, pozor na labutě, a už jsme projížděli městem. Jez, který jsme očekávali, se nejspíše odstěhoval, a tak jsme přistáli v zeleném parčíku.
Umyli jsme lodě, převlékli se do gala, a během chvíle přijel Zip s vlekem. Dali jsme si buchtu od paní Třeboňové (děkujeme) a hurá na vlak. Do redakce již nedorazily informace o vlakovém putování, ale stížnosti od rodičů ani Českých Drah také ne, takže nejspíš dorazili domů všichni živi a zdrávi. Těšíme se napřesrok.
Fotky naleznete ve fotogalerii.
Sepsal Zip
Akce Žluté kuře (23. – 25. 4. 2010)
V pátek 23. 4. v 16:35 jsme se sešli na autobusovém nádraži v počtu 14. Vykřičník a Marbuel dojeli autem až na Losák. Pak jsme nasedli do autobusu směr Béďov. Bylo krásné počasí, a tak jsme svižným tempem vyrazili na Losí dům. Po příchodu si každý vytáhl svoji večeři a pustil se do jídla. Po večeři jsme se zabydleli a relaxovali.
V sobotu ráno jsme měli šanci se pořádně vyspat, protože byl pozdní budíček. Pak si dobrovolníci (Čůčo, Blábol, Leoš, Marbuel a Kšanda) vzali plavky a šli se koupat do „Cimrmanovy“ tůňky. Po koupeli a řádném osušení přišla snídaně, kterou jsme měli z domova. Po snídani jsme si vyšli na výlet k pomníčku. Nejdřív po silnici k nějakému zatopenému dolu, kde si každý hodil aspoň jednu žabku. Pak po lesní cestě až k potoku. Potok nebyl zase tak široký, a tak se dalo skákat z jednoho břehu na druhý. Podél potoku jsme došli k silnici, pod kterou byl most, kterým pár lidí (Meloun, Kšanda, Tatanka) s menšími problémy prolezlo. Dál se šlo zase po silnici. Instrukce zněly: z hlavní silnice uhněte na lesní cestu a u velkého dubu má být již zmiňovaný pomníček. Po nejméně jedné hodině hledání a prolezení všech vodárniček v okruhu jednoho kilometru jsme se stejně museli spolehnout na internet. Za deset minut jsme byli u pomníčku. Pak už následovala jen cesta zpět. K obědu byly vlastnoručně usmažené palačinky. Po obědě byl poledňák. Když byli vši odpočati, hrála se šiškovka o kompoty k večernímu grilování, které se opravdu náramně povedlo. Po náročném dni nastala vytoužená večerka.
V neděli ráno následovalo balení batohů a odjezd domů. Vši se zase moc těší na další kuře!
Fotky naleznete ve fotogalerii.
Sepsal Tatanka
Výprava pro mladší (20. 3. 2010)
Sešli jsme se v sobotu v 9:00 hod. před Severočeským muzeem, kde jsme si prohlédli výstavu Královny na Nilu a výstavu fotografií Magická příroda tří kontinentů. Po prohlídce jsme se vydali do Lidových sadů.
Došli jsme až nahoru do lesa, kde měl mít zlý čaroděj Zork svoji základnu. Na místě jsme se dozvěděli, že musíme zničit Zorkův magický štít. Tento štít se dá ale zničit jedině SSK (Speciální Sněhové Koule), a proto jsme museli nasbírat body na nákup životů a SSK. Tak jsme si vzali úkoly a šli je plnit.
Když jsme body nasbírali, koupili jsme dva útoky. Ty se nám však příliš nepovedly, protože jsme se trefili jen dvakrát. Tak jsme museli jít sbírat další body, za které jsme koupili opět dva útoky a několik SSK. Nakonec se nám podařilo rozbít štít, ale čekal nás horší úkol. Zabít Zorka.
Naštěstí jsme měli strom, u kterého jsme se mohli oživovat. Po dlouhém boji se nám Zorka podařilo zabít, a protože už bylo skoro 15:00 hod., tak jsme museli chystat domů.
Sepsal Citron
Noční přechod Jizerských hor (18. – 19. 12. 2009)
Byl pozdní večer – první máj, (18. prosinec), večerní máj byl přechodu čas. Skautíky zval k přechodu hlas. Sešel se nás takový počet, až se České dráhy zalekly, a zapomněly poslat vlak. Naštěstí nakonec přijel, a tak jsme mohli vyrazit směr Hejnice.
Zima byla krutá, teploměr se při intenzivním zahřívání dostal až k –15, nebo dokonce –17 stupňů celsia. Sněhu bylo tak akorát, takže výstup pokračoval celkem rychle. Kolem jedenácté se nám na Bílé Kuchyni nepodařil rozdělat oheň (nejspíše proto, že jsme se o to nepokoušeli) a dali si občerstvení od maminek. Po hodování cesta pokračovala stejně jako každý rok směr Závory, Černá nisa, Maliník. Cestou jsme samozřejmě pořádali čajové dýchánky, a občerstvovací pauzy. Bohužel všechny McDonaldy na trase měly zavřeno. Cestou po náhorní plošině Jizerských hor jsme přišli na to, že severní vítr je krutý. Johnovi dokonce namrzaly vousy, a vypadal jako Santa Claus. Cestou se tento otužilec přiznal, že se naposledy holil v roce 1983.
Poslední pauza a výraznější odpočinek byla na české chalupě, kde jsme navštívili místní hřbitov a Mahagonův hrob.
Poslední etapu sestupu rozdělila sms soutěž u strážního buku. Výherní sms ve tvaru „přijeďte si pro mě, ve 2.10 jsme dole“ zaslal Tatanka, a vyhrál tak cestu domů vyhřátým autem.
Suma sumárum, výškový rozdíl jako vždy, délka výletu podobná a časově rekordních 290 minut. Ztráty na osobách 0. Všichni se již těší na nový ročník.
Sepsal Zip
Mikulášská výprava (27. – 29. 11. 2009)
Namísto „tradiční“ Vánoční výpravy na Sněžnou se letos uskutečnila obdoba, ale místo Vánoc slavila smečka a jedenatřicítka Mikuláše. Sraz byl na vlakovém nádraží v pátek po čtvrté. Vlakem a díky výluce i autobusem jsme se přesunuli do Polubného, respektive Desné. Cestou jsme potkali opilého a sprostého cestujícího a lehce nervózní drážní zaměstnance. Po příchodu následovala večeře formou švédského stolu, který se skládal ze surovin doručených jednotlivými účastníky akce. Po večeři nás návštěvou poctili čert, Mikuláš a anděl, ale jejich vystoupení překazil zločinný gang, který jim odcizil jejich symboly: berli, řetěz a křídla. Po tomto zdrcujícím zážitku se šlo spát.
Po velmi dobré sobotní snídani, kterou tvořily buchty, perníky a bábovky domácí výroby se smečka a skauti vydali zvlášť na výlet. Vlčata vyrazila směr Zámky, skauti do útrob Jizerských hor, kolem Souše na Protrženou přehradu a volným terénem zpět. Těžký byl hlavně návrat, kdy jsme se museli belhat doslova přes „hory a doly“, brodit dvě prudké horské říčky a překonávat hřebeny. Nakonec ale obě skupiny dorazily, navíc získaly stopy za splnění úkolů v průběhu výletu, takže s jejich pomocí mohly vystopovat gang a hlavně ukradené artefakty. To se nakonec s pomocí GPSek podařilo, i když část skautské skupiny zůstala izolována v temném lese. Naštěstí se ale všichni shledali a mohli absolvovat honosnou večeři, která zahrnovala i ovocný salát. To pomohlo k tomu, že na rozdíl od té včerejší se tuto noc spalo velmi dobře.
Neděle už byla ve znamení úklidu, abychom stihli chatu vrátit do takového stavu, jaký nám nakazovaly všudypřítomné seznamy na dveřích. Když se to povedlo, vydali jsme se zpět na nádraží a zpět do Liberce.
Fotky naleznete ve fotogalerii.
Sepsal Blábol
Akce podzimní prázdniny (29. – 31. 10. 2009)
Ve čtvrtek 29. 10. v 7:30 jsme se vydali vlakem do Kladrub. V Kladrubech se konala prohlídka národního hřebčína. Z národního hřebčína jsme šli asi 10 km do Přelouče. Byly jsme ubytováni ve skautské klubovně. Večeři jsme měli vlastní. Ráno jsme vyrazili na vodu na asi čtyři hodiny a byla zima. Když jsme odjížděli zpátky do Přelouče ujel nám autobus ale naštěstí za chvíli jel další. V klubovně byla večeře a pak se šlo spát. Ráno jsme se sbalili a jeli jsme do Pardubic. V Pardubicích jsme šli na výlet do Perníkové chaloupky. Z Perníkové chaloupky jsme šli na vlak. Do Liberce jsme dorazili asi v osm večer.
Fotky naleznete ve fotogalerii.
Sepsal Melounek
Ohře – putovní část tábora
Den první: Liberec – Tršnice u Chebu
Konečně je to tu! Prázdninová pohoda skončila, první táborový den nastal. Na libereckém vlakovém nádraží se 6. července v ranních hodinách sešla pochybná skupinka nedočkavců (vedená pohlednými stewardy Marbuelem a Necoolem, pozn. redakce), zamířila směr nástupiště osm a tři čtvrtě a po několika hodinách vláčkem dorazila do Tršnice u Chebu, malebné vesničky na horním toku Ohře, říční kilometr 235,2. Na místě je čekal černý Nissan Navarra, hromada lodí, postavené stany a dokonce řidič Zip a navigátor Question. Skupinky se bouřlivě přivítaly, do vody naházely a všichni šli zahnáni deštíčkem spát.
Den druhý: Tršnice (235,2) – Šabina (211,2)
Po pozdravení sluníčka se osazenstvo kempu rozdělilo do posádek, naskákalo do všeho, co dno mělo a vyrazilo směr po proudu. Čekalo nás 24 kilometrů, které utekly jako voda. Sluníčkem prosvícené dopoledne rychle uteklo a tak jsme mohli v Kynšperku obědvat. Překonali jsme první vodní dílo a za mírného mrholení dopluli do Šabiny. Dosyta navečeření probírali kluci (rozdělení na dvě skupiny) stezky a kilometráže, co probírali po večerce však už nevím. Já usnul brzy.
Den třetí: Šabina (211,2) – Loket (190,1)
Krásné ráno plné sluníčka nás vyzvalo na rozcvičku, přeběhli jsme proto místní houpací most a zacvičili si. Díky nástupu, který byl rychlejší formou jsme trhli rekord v balení a směr oběd jsme vypluli již v půl desáté. Jen co jsme ale opustili Zipa s autem, sluníčko se schovalo a my byli mokří jak zdola, tak zhora. Pršet přestalo až během oběda v Kynšperku nad Ohří, kde nás čekal Zip s autem. Déšť jsme zahnali Rebelovým zpěvem, možná by měl Vezír vymyslet nové karavany, protože s těmi starými si Rebel hravě poradí. Bez deště a s jednou zastávkou na krásném jezu v Lokti jsme dopluli do tábořiště, kde nás k překvapení všech čekaly postavené stany. Některé tyče měly, jiné ne, o tom ale jindy. Po večeři jsme se vydali na výlet do Lokte, nástup si střihli na dětském hřišti a taktak jsme stihli večerku. Tu však neznali místní „vodáci“, kteří hodlali hulákat až do čtyř do rána.
Den čtvrtý: Loket (190,1) – Hubertus (169,6)
Ráno jsme jim proto oplatili stejnou mincí, „Budííčeeeek“ musel být slyšet až v Karlových Varech. A jelikož jsme se tam nechtěli moc zdržovat, sbalili jsme si svých pět švestek a šest pětek a odpluli na vodě, která připomínala špatné kakao. Dle Zipových správných odhadů sice občas sprchlo, ale jinak byl nádherný den. Skoro bez mráčků a vrásek jsme překonali dva jezy a už jen dosplouvali k Hubertusu. Přes řeku dopravili celý tábor, postavili stany, vylezli z pod deky a naskákali do řeky. Splutí cvičné peřeje ve vestách bylo jako lepší tobogán, odvážlivců bylo jen několik zato však jeli hned několikrát. David, Kubové, Blábol, Ondra, Citrón a Question v rozhovorech potvrdili, že to bylo žůžo!
Den pátý: Výlet do Karlových Varů
Krásný den začal později než bylo zvykem, protože jsme ale nejeli po proudu, nikomu to nevadilo. Po snídani jsme vyrazili do Karlových Varů po nákupech a na kukandu. Cestou sice zapršelo, po zbytek výletu už ale bylo fajně. Z výletu jsme se vrátili jak jinak než pozdě, sice málem limuzínou ale málem je nanic. Vedle nás se zatím usídlili Novoměšťáci, kteří nám dělali chutě smaženým sýrem. Vytáhli jsme proto kuřečí maso, pěkně ho naložili a nakonec jsme se smáli my. Teda pokud to někomu plná pusa dovolila. Zpívánky u ohně nás poslaly do hajan než bys řekl Film festival!
Den šestý: Hubertus (169,6) – Vojkovice (151,2)
Ráno naše sousedy zastihli bohové vod a moří, Neptun s Poseidonem. Když už tu byli, poprosili jsme je, zda by nepřijali i naše plavčíky a nepokřtili je. I když se Třeboňovi, Citrónovi, Kubovi a Dominikovi moc nechtělo, pokřtěni byli a úspěšně vstoupili mezi mořské vlky. Po snídani a převezení tábora přes řeku jsme nastoupili do lodí a zůstali stát. Organizátor závodu singlů a deblů rozhodl, že se nikam nejede. Slíbil 10 minut, po 20 jsme naštvaní Hubertus projeli i přes jeho klení a pluli směr Vojkovice. Cestou jsme překonali dva jezy. Po většinu cesty jsme proplouvali skrz pěkné peřejky, cesta nám pěkně ubíhala, kupodivu ani jednou nesprchlo. V kempu jsme byli „ocejchováni“ růžovými náramky a za všeobecného veselí strávili hezký večer u společenských her a u ohýnku s kytarou.
Den sedmý: Vojkovice (151,2) – Klášterec nad Ohří (133,2)
Poslední den plavby začal jedním cvaknutím, během plavby se už však vykoupat nikomu nepodařilo. Příjemný oběd na soukromé louce nabudil kluky na odpolední peřejky a posledních 18 kilometrů plavby si všichni užili. Po příjezdu do postavených stanů se sušilo, povídalo, melounovalo a zahrála se i čutaná. A jelikož jsme byli zpocení, večerní koupání bylo očisťující i osvěžující. Spát jsme šli poměrně pozdě, nebylo kam spěchat. Všichni usínali s myšlenkou zítřejšího přesunu na tábořiště ve Stvolínkách, kde den osmý začínala stálá část tábora zvaná „Cesta kolem světa za 80 dní“.
Fotky naleznete v oddílové fotogalerii.
Sepsal Question
Navigamus 2009 (4. - 7. 6. 09)
Sedmkrát byl Sindibád na moři, sedmkrát měl namále. Sedmkrát se popral s osudem. A jak se s osudem popral náš oddíl? Jak se popral s akcí konající se jednou za 3 roky (tzv. jednou za "vodácký rok"), s celostátním setkáním vodních skautů ČR Navigamus 2009? Řekl bych, že Sindibád by se za ně nemusel stydět.. Takže jak se to vlastně všechno semlelo..
Na toto významné skautské setkání se vodní skauti z celé republiky těší dlouho dobu a je jakousi odměnou za oddílovou činnost. I my se dlouho těšili a proto jsme byli moc rádi, když jsme se ve čtvrtek 4. Června mohli v hojném počtu sejít na vlakovém nádraží v Liberci. Vláček nás zavezl do České Skalice, malého východočeského města známeho například díky muzeu Boženy Němcové. To však nebylo naším cílem - V těsné blízkosti města totiž leží přehradní nádrž Rozkoš (nazývaná často Východočeským mořem), kde se letošní setkání VS konalo. Po absolvování složitých obštrukcí a instrukcí jsme konečně, ozbrojeni visačkami, mohli vstoupit hlavní branou do areálu kempu. Ten byl rozdělen na stanové městečko, kam se nikdo bez ID kartičky nedostal, a dále na čast jídelní, záchrannou, SOS a v neposlední řadě část čajovnovou a hospůdkovou. Program byl však tak nabitý, že dostat se do čajovny v době jiné než večerní bylo téměř zhola nemožné. :) Zpátky ale k programu. Čtvrteční večer byl ve znamení ubytovávání, zahajovacího nástupování ale také s prostředím seznamovávání a dooblékávání. Přivítalo nás totiž počasí na tuto dobu ne tolik obvyklé a chtěné - 6 st. C, déšť a větrno. Skaut je ale tvor přizpůsobivý, tak nám počasí ve finále zas až tolik nevadilo.
V pátek ráno začal program plaveb. Přístavy a oddíly z jednotlivých měst si pro ostatní účastníky připravily aktivity, za které děti sbíraly křížky do svých kartiček, a pokud jich měly dostatek, za odměnu dostaly maskota Navigamu 09 - Krásného plyšového Velblouda. Bylo jich jen 100, v našem oddíle se zabydleli 4 a po prvním dni programu plaveb se stihly rozdat jen 3. Nebylo to zkrátka jednoduché. Páteční odpoledne bylo převážně vodní, konala se velká hra "Dary pro Emíra", ve které posádky soutěžící za jednotlivá města (Maskat, Kalikat, Zanzibar, Karáčí, Aden, Mombasu a Džiddu) sbírala na hladině Rozkoše různé předměty, které na břehu kompletovaly a předávaly jako svůj dar pro Emíra. Naše město - Maskat v něm získalo nejvíce bodů, v přepočtu na obyvatele města však skončilo až na 4. místě celkově. Po velké hře následovala večeře, nástup a koncert skautské kapely Žito. Unaveni, plni dojmů jsme rádi ulehali do tepla spacáků..
Sobotní den pro nás byl motivačně asi nejpodstatnější - Ve hře bylo stále ještě 97 velbloudů a dopoledne se konaly 2 závody, pro nás důležitější hlavně ten druhý - Závod plachetnic a závod rychlostních pramic v kategoriích vlčata/žabičky, skauti/skautky a rověři/rangers. Byla pořádná zima, proto jsme po závodě byli moc a moc rádi, že můžeme do tepla.. Abychom si to ale zasloužili, ukázali jsme posádkám z celé republiky, že na tom ještě nejsme tak špatně.. Konkurence byla veliká, v kategorii skautů bylo 17 posádek, v kategorii roverů dokonce 20 posádek z nejrůznějších koutů naší země. Za skauty skončila 3. naše posádka ve složení Xanda, Tatanka, Blábol, Melounek, Kuba, Třešňák a Dominik, za rovery skončila 2. posádka složená z účastníků čekatelského kurzu Námořní Akademie - z Liberce Question a Marbuel, z Jablonce Krtek, z Mimoně Rusi, z Plzně Šéfka, z Vysokého Mýta Luďa a z Chebu Šťoura. Následoval vynikající oběd a pokračování programu plaveb. Aktivit bylo hodně, času a velbloudů méně. Odpoledne uteklo jako voda a po večeři a nástupu následovala oblíbená tradice - Benátská noc. Na vodu se spustila všechna plavbyschopná plavidla, osvětlená lampiony, svíčkami a baterkami nejrůznějších barev, a vytvořila šňůru, která při pohledu ze břehu tvořila nezapomenutelnou podívanou. Organizátoři setkání si pro nás také připravili překvapení, v podobě "vznášejících se hvěz".. Ty nás doprovodily do tepla stanů a do říše snů..
Neděle začala o něco dříve, aby se stihlo vše potřebné. Po snídani proběhl bleskový ranní nástup, z něj se posádky odebraly na další Navigamovou tradici (od prvního Navigamu, kt. měl za téma Vylodění spojenců v Normandii) a to vylodění, po jednotlivých městech na břeh. Je to ukázka sehranosti, rychlosti a umu jednotlivých posádek. Ihned po vylodění a vytažení pramic z vody se konal závěrečný nástup, který mohl nabídnout vyhlášení závodů, her, udělení ocenění a nastínění tématu dalšího Navigamu (ročník 2012, aneb sté výročí od ztroskotání.. čeho? :)). Se zvoláním posledního A - Hoj se účastníci chtě nechtě odebrali ke svým stanům, dobalili, slzičku uronili, velbloudy čapli a směr nádraží odpochodovali..
Myslím, že i přes nepřízeň počasí se Navigamus 2009 velice povedl, a už teď se těším na ten, který bude za 3 roky.. A Vy?
Sepsal Question
Mimoňské pádlo (22. – 24. 5. 2009)
V pátek ve čtyři hodiny jsme se sešli na nádraží ČD a jeli jsme rychlíkem 44 km do Mimoně. Tábořiště bylo v Hradčanech kam jsme došli tak v 6 hodin, postavili jsme stany a dali si večeři. Po večeři jsme se pomalu odebrali do spacáků a usnuli. V sobotu v 8 hodin byl nástup a všichni se rozjeli na svůj start. Posádky byly rozděleny takhle:
1. posádka 2. posádka
kanoe: Tatanka Melounek
běh: Kšanda Třeboň
horské kolo: David Kuba
silniční kolo: Citron Čůčo
kormidelník: Zip Marbuel
Závod začal sjezdem meandrů na Ploučnici na Borečku se předávala štafeta běžci dále následovalo horské kolo pak silniční a nakonec pramice. Po závodě následoval oběd, všichni jsme se pořádně najedli a chvíli jsme odpočívali. Pak si každý dělal co chtěl. K večeru jsme si opekli buřty a seděli jsme u ohně až do pozdních hodin.
Výsledky ze závodů ke stažení.
Sepsal Melounek
Svojsíkáč (8. – 9. 5. 2009)
Dne 21. 4. 2009 dostali Tatanka, Blábol a Xanda e-mail s informacemi o Svojsíkově závodě. V informacích mimo jiné stálo, že musí naplánovat trasu pro svoji posádku na Vyhlídku u Dobré Vody (u Jablonce nad Nisou), při které budou plnit úkoly a za ně získají co nejvíce bodů (na plnění úkolů jsme měli 8h). Každý člen posádky si musel na batoh připnout dobře viditelné číslo. Za odhalení čísla jiné posádky jsme dostali další body do celkového součtu. Dalším úkolem bylo napsat pro kluky z posádky pozvánku.
A tyto všechny věci jsme museli my – rádcové – vymyslet, nakopírovat a poslat agentu Zerovi. Zero byl britský agent, který byl poslán do České republiky, aby zamezil odvážení radioaktivních odpadů právě do našeho státu. Tím chci naznačit, že rádcové měli plnou hlavu starostí.
Tak se tedy tři posádky (1. posádka - Blábol, Ondra a Třeboň; 2.posádka - Xanda, Rebel, Kuba Lov. a Melounek; 3.posádka - Tatanka, Citrónek a Čůča) za chmurného počasí sešli na předem určeném místě. Na Vyhlídku u Dobré Vody se podařilo dorazit všem. Večer jsme opékali vuřty a pak byl Jarmark plný her, soutěží a zábavy.
Druhý den po snídani nás seznámili s dalším průběhem Svojsíkova závodu. Během dopoledne jsme získávali další body ze “Závodu” - v lese v okruhu 3 km jsem na několika stanovištích plnili úkoly ze zdravovědy, z orientace na mapě, z odhadování různých fyzikálních veličin, hrátky s ohněm a prokazovali jsme další skautské dovednosti.
Po závodě nás čekalo vyhlášení výsledků. Nejlépe z našeho oddílu skončila posádka Xandy a postoupila do krajského kola. Svojsíkův závod se všem líbil, užili jsem si spoustu zábavy a naším cílem bude v příštím roce dosáhnout ještě lepších výsledků.
Fotky naleznete ve fotogalerii.
Sepsal Kšanda
Tajemství (13. – 15. 3. 2009)
Dne 13. března v 16 hodin jsme se sešli. Byla to společná akce – Skauti a vlčata. Vlakem do Tanvaldu jsme jeli hodinu a potom se skauti vydali s těžkými baťohy na delší výlet po horách. Ze začátku to bylo super, až do té doby než se začalo stmívat. Dá se říct, že byla tma jak v pytli. Hledat zasněženou cestu ve tmě není zrovna dvakrát dobré. Chvíli jsme bloudili, ale potom vedoucí řekli že to byla zkouška spolupráce. Vlčata také šli na výlet sice kratší, ale na jejich vkus až příliš dlouhý. U staré bobové dráhy stála naše spása. Byla to chata, která patří skautům. Byli jsme rádi, že jsme konečně došli, protože všichni byli promočení a zmrzlí až na kost. Zbylé dny byly spíše odpočinkové a hrací. Pod chatou byla vodárna, kde jsme hráli Dobývání Hradu. Byli jsme rozděleni na dvě skupiny – Vedoucí a Skauti s Vlčaty. Tato hra se všem moc zalíbila, že jsme ji hráli dvakrát. Před poslední nocí skauti dostali za úkol si postavit přístřešek kde by spali. Udělali ho prý tak skvělý, že jim vedoucí dovolili tam spát. Jediná vada byla, že o půlnoci začalo lejt jak z konve a museli zpátky do chaty. Když jsme jeli v neděli domů všichni se těšili na suché oblečení a pořádnou sprchu. Všichni domů dojeli šťastní a bez úrazu.
Sepsal Vykřičník
Flotilové Vánoce (19. – 21. 12. 2008)
V podvečer dne 19. 12. 2008 se všechny oddíly za deště sešly v hojném počtu na vlakovém nádraží v Liberci. Všem bylo už na tvářích vidět, že se těší na dvoudenní pobyt ve Sněžné v Lužických horách. Po dvouhodinové cestě vlakem nás ze zastávky Krásná Lípa čekala ještě čtyřkilometrová cesta pěšky. Po druhém kilometru naložil Šroub do svého auta všechny batohy vlčat a omylem (byla velká tma) i pár skautských. Po cestě plné bahna a tmy nás potěšila na obzoru rozsvícená okna našeho útočiště. Dokonce se pár členů flotily z posledních sil rozeběhlo k chatě, aby už byli co nejdříve v teple. Chata nás přijala s otevřenou náručí. Stejně jako minulý rok jsme se ubytovali v objektu bývalé církevní školy na kraji vesnice. Rozdělili jsme se do pokojů po 4 nebo 6 lidech a snědli večeři z domova. Pak nám už nic nebránilo k ulehnutí do postele a sladkému spánku.
Ráno nás jako obvykle čekala rozcvička mezi padajícími sněhovými vločkami. Naštěstí trvala jen pár vteřin, protože dotěrný sníh nevadil jen nám, ale i Caeshovi, který ji vedl. Ještě před snídaní nás všechny zaměstnali škrábáním brambor na bramborový salát. Nakonec jsme za zásluhu dostali snídani, kterou jsme si přivezli z domova. Po snídani jsme se vydali na pěší túru na Vlčí horu. Cestou zpátky jsme si zahráli pár běhacích her. Po regeneraci nám vedoucí v chatě připravili několik stanovišť, na kterých jsme plnili Vánoční zvyky. Od lití vosku, přes pouštění lodiček, vyrábění svíček ze včelího vosku, krájení jablíček, vyrábění ozdob z papíru až po zpívání vánočních koled. Po splnění všech úkolů jsme se odebrali ke stromečku v lese a srovnali pod něj jídlo pro zvířátka. Poté, stejně jako zvířátka, jsme si také dopřáli štědrovečerní večeři s výborným bramborovým salátem a s vynikajícím řízkem. Po jídle nám rozdal Ježíšek dárky. Ke konci večera jsme zahráli nacvičené scénky a zazpívali si koledy. Nakonec jsme si při fotkách připomněli akce roku 2008.
Druhý den jsme po úklidu chaty vyrazili s batohy na zastávku, kde jsme do odjezdu vlaku hráli hry. V Liberci na nás už netrpělivě čekali naši starostliví rodiče.
Fotky naleznete ve fotogalerii.
Sepsal Kšanda
Trosky země České (22. 11. 2008)
V sobotu 22. 11. vyrazila jednatřicítka obhlédnout krásy Českého ráje. Vzhledem k tomu, že den před tím napadla vydatná sněhová nadílka, byl výlet spojen s mnoha sněžnými hrátkami. Ráno nás vlak dovezl do Sedmihorek, kde jsme pod mostem našli velmi originální cachku, ukrytou v duté bowlingové kouli. Pod vedením Melouna jsme vyrazili na Hrubou Skálu. Relativně krátkou trasu jsme obohatili o sněžnou bitku a poté o prolézání kořenů velmi rozložitého stromu. Zkouškou fyzické zdatnosti se stal hlavně průlez úzkým otvorem mezi kořeny, který zvládli jen ti nejtvrdší. Tato aktivita se ale neobešla bez hezky zabahněných kolen, která se ale očistila ve sněhu. U zámku jsme posvačili a teď už svižnějším tempem jsme se vydali směr Trosky. Brzo jsme ale zjistili, že až nahoru nestihneme dojít, a tak jsme trasu zkrátili a ušetřený čas jsme užili na další sněhové radovánky. Na rozlehlém poli se vystřídalo několik her, nejvíce se ale ujalo nesystémové kuličkování ve stylu Všichni do Vykřičníka, který byl na základě toho překřtěn na Sněhovou královnu. Následovaly „Zimní totemy”, kde jsme jen místo chytání používali sněhové koule. Když už většině odpadávaly omrzlé prsty, vyrazili jsme směr Borek. Po krátkém pochodu ve volném tempu jsme nasedli na vlak a přes Turnov se dopravili zpátky do Liberce.
Fotky naleznete ve fotogalerii.
Sepsal Blábol
Válka o Cintru (26. – 28. 9. 2008)
O víkendu 26. – 28. 9. se 31. oddíl vypravil na velkou terénní hru s názvem Válka o Cintru. Jednalo se o bitvu na motivy ságy Zaklínač od polského spisovatele Andrzeje Sapkowského. Akce se konala v jižních Čechách, doprava byla dosti zdlouhavá a vlaky, které České dráhy slíbily posílit, narvané k prasknutí. Po pátečním putování ve tmě všichni zúčastnění dorazili na tábořiště. Postavili jsme stany, schválili zbraně a šli spát. V sobotu nastoupily armády na louce: černá císařská Nilfgaardská a proti ní aliance tří severních království – Temerie, za tu jsme bojovali, Redanie a Kaedwen. A potom vypukla bitva. Celý den se sváděly boje o města a vesnice, plnily úkoly a hledaly se důležité předměty. Sobotní boj vyvrcholil bitvou o Cintru, kterou království uhájila. Večer jsme pak měli možnost shlédnout šermířské souboje, fotky z minulých ročníků a také fireshow. V neděli pokračovala bitva podobným způsobem jako v sobotu. Stavěli jsme budovy důležité pro závěrečnou bitvu. Do závěrečné dvacetiminutové bitvy šli všichni s plným nasazením. Bitva byla velmi urputná a aliance severních království ji vyhrála! Pak jsme už jen sbalili stany a rychle se vydali na nádraží, abychom stihli vlak. Do Liberce jsme dorazili v pozdních večerních hodinách mírně otlučení, ale plni zážitků z velké bitvy.
Fotky naleznete ve fotogalerii.
Sepsal Marbuel